Oko bouře - kapitola XXV.

23. prosince 2016 v 23:12 | Karin |  Oko bouře
Ano, jsem tady s další kapitolou (a musím brzy přidat ty pohlednice), tentokrát točící se spíše okolo Jezdců, ale hodně ovlivní jak pokračování, tak dokonce i druhý díl. Pro mě je hodně emočně silná, tak snad se vám bude líbit.
Mimochodem, jak by se vám líbilo, kdybych zveřejnila i ta pravidla, na která se hlavně Lina stále odvolává? Mám je sepsaná, byla by to taková malá bonusovka.



Kapitola XXV.
Naše pravidla
Leinia, současnost
Awi plakala bolestí. Ano, sice s touto cestou souhlasila, ale to nevěděla, do čeho jde. Vysiloval jí každý jednotlivý krok. Ani přemlouvání, že to dělá pro dobrou věc, již dávno nezabíralo. Navíc putovala s lidmi, které až na Gielina z celého srdce nenáviděla. Musela stále myslet na to, co o nich slyšela, co věděla o jejich zločinech. O tom, jak jí k nim Lina surově zatáhla. Na to, jak je zamknuli. Na to, jak bezcitně se po většinu času chovali.
Ano, byla zde i ta věc s tím, že chtěli zachránit jejich rodiče. Že jim neublížili, i když na ně byli po tom útěku naštvaní. Že se jí snažili pomoct, když se projevila ta nemoc. Že jí Gill nyní podpíral. Ale její strach z nich převážil ty dobré věci.
Náhle zavrávorala. Silné ruce jí zachytily. Jezdec z temnoty se na ní usmál. Ona mu to vak nedokázala oplatit.
"Musíš vydržet," pravil. Oba věděli, že cesta ještě bude daleká. "Mám nápad." Přikrčil se a chytil jí tak, aby jí dalším pohybem mohl zvednout. Když pochopila, co chce udělat, zavrtěla hlavou, stejně jako to udělala předtím. "Awi, potřebujeme, abys zůstala naživu." Dobře věděla, že jde opravdu jen o to, že jí potřebují, ne proto, aby jí ulehčili cestu. Přesto nakonec přikývla. Gill jí vyzvedl, aby se mohla nést na jeho zádech. Váhavě se ho chytila. Ani si neuvědomila, jak jí těch pár mil chůze vyčerpalo, dokud se nezačala propadat do spánku.
Lina to vše pozorovala s kamennou tváří, ale ne bez dojetí. Obvykle děti ráda neměla, ale ta dívenka jí přirostla k srdci. Byla dobře vychovaná, a přesto v sobě měla něco, co jí nedovolovalo bezmyšlenkovitě plnit to, co jí dospělí řekli. Navíc se zdálo, že perfektně rozumí věcem, které se kolem ní dějí a že je přijímá tak, jak jsou, což nedokázala většina mnohem starších lidí. Lina jí svým způsobem obdivovala, proto si nedokázala nevšímat jejího trápení.
Vybavila se Tainera. Celá jejich rodina byla něčím zvláštní, protože její otec byl první člověk mimo Jezdce z temnoty, který našel cestu do jejího srdce. Nejprve ho jen litovala, ale začala ho mít svým způsobem opravdu ráda. Ani neuměla najít důvod, ale prostě to tak bylo. Začala přemýšlet, jak se asi má. Nekontaktovala ho, ale dokázala se i tak dostat o kousek blíže k jeho mysli. Nevěděla, co přesně cítí, ale bylo to bolestivé. Dostala se ještě o kousíček blíže. Kdyby nyní vyslovila jeho jméno, spojila by se s ním, ale to nechtěla.
Zaplavil ji smutek. To čekala, každý byl smutný. Ale bylo tam ještě něco. Nejprve ten pocit neuměla pojmenovat, ale nakonec přišla na to, o co jde - stud. Takový, že udělal něco, co neměl. Oddálila se od jeho mysli. Nechtěla se v tom hrabat, tady už šlo o jeho soukromé pocity. Chtěla jen vědět, jak na tom v Pustině jsou. Stačilo jí, že to bylo nejspíš hodně zlé. Náhle však uslyšela své jméno. Nemohla to volání ignorovat. Rozhlédla se kolem sebe. Nikdo si jí nevšímal. Následovala Tainerův hlas.
"Myslela jsi na mne," začal s jasně patrným zaváháním.
"Jak to víš?" podivila se.
"Jsem tímto způsobem s lidmi propojený více než většina. Poznám i to, když na mě někdo intenzivně myslí."
"Přemýšlela jsem...to je vlastně jedno. Ale ty jsi mě určitě nezavolal jenom proto."
"Ne," odvětil. "Chtěl jsem ti vlastně něco říct." Cítila z něj strach. Zaplavil ji neblahý pocit. "Toto byla jen dobrá příležitost." Čekala, ale on mlčel.
"Jak to jde s tím, že jsi Jezdcem?" zkusila se k odpovědi dostat oklikou.
"O to právě jde. Lino, řeknu ti to přímo. Ale prosím, neodpojuj se. Vím, že tě to naštve, avšak..."
"Tainere, vyklop to," přerušila ho a zaťala zuby."
"Neanel to ví."
Zhluboka se nadechla, ale její vztek to nezmírnilo. "Co přesně ví?" Skoro po ně křičela. Cítila, jak se snaží jí to neoplácet.
"Všechno. Chceš slyšet, jak k tomu došlo?"
"Ne," zavrčela. "Neměla jsem ti věřit."
"Já vím. Ale Lino..."
"Ne. Nestojím o výmluvy. Jak to chceš vyřešit."
"O to právě jde." Trochu se mu ulevilo. Linu to naštvalo ještě více. Jak se mu mohlo ulevit, když všechno tak pokazil. "Ono se to vyřešilo...poněkud zvláštně. Neanel mi chce pomoct. Ale ne tak, jak jsem očekával. On se chce připojit." Lina zapomněla na vztek a zvědavě naslouchala. Vyprávěl jí, do jakého problému se jeho bratr dostal s Tonnym. Když vyslovil jeho jméno, Lina ucítila silné mrazení kolem páteře.
"Tonny je naživu?!" Nevěřila tomu. Nikdo přece nikdy nepřežil podříznutí hrdla
"Jako přízrak," upřesnil Tainer a pověděl jí i podmínky pro to, aby Tonny možná přestal být součástí Chrámu. Lině to vlilo do žil novou energii, takovou, jakou ještě nikdy necítila. Věděla, že jestli tady smrt není konečná, je někdo hrozně špatně, ale pro tuto chvíli nemínila řešit, že je to špatně. Nesnažila se skrýt svou radost. Bylo jí jedno, že o ní Tainer ví.
"Proč jsi na mě vlastně myslela?" otázal se po chvíli. Lina váhala, jak by mu to měla říct. Nakonec se rozhodla mu prostě říct o Awi.
"Znám tvoji dceru," pronesla. Na druhé straně nastalo ticho. Usilovně o tom přemýšlel.
"Awi?" Převyprávěla mu, jak k tomu došlo. Cítila, jak se Tainerův smutek prohlubuje. Věděla, proč. Bylo mu líto, že ona pro něj podnikla takovou cestu a on s ní nemůže být. Řekla mu i o tom útěku a nemoci.
"Lino," vyslovil zoufale její jméno. "Ty jsi sama viděla, co Chrám dělá s dětmi. Ona nesmí zemřít."
"Když to Chrám bude chtít, stejně tomu nezabráníš."
"Ne, já nebudu dělat to, co chce Chrám. Nejde o to, abychom přežili my, ale jestli existuje možnost, jak by mohla přežít ona..."
"Za pár dní u vás budeme. Díky ní vás snad dostaneme ven a pak se můžeš pokusit jí zachránit. Nebudeme to komplikovat."
"Awi možná nemá tolik času. Lino, prosím."
"A co mám podle tebe dělat? A vůbec, proč bych to dělala?" Znovu se naštvala.
"Já ji nemohu ztratit."
"Tainere, promiň, ale někdy myslíš jenom na sebe. Máš Gennii. Máš Neanela. Máš dva lidi, kteří tě mají bezpodmínečně rádi a kteří ti přes všechno důvěřují. Máš víc než my všichni ostatní a stejně si pořád stěžuješ. Někdy nemůžeš mít všechno."
"Lidé v horách by ji nejspíš dokázali vyléčit," hlesl.
"A ty si myslíš, že tam půjdu? Vždyť se o to můžeš pokusit sám, až budeš venku. Tainere, jednak tam zemřeli Alan, Tonny a málem i Gill. A nejde jenom o to, že se tam už nechci vrátit. Pochop, já tohle všechno ostatním nemůžu říct. Mám Awi ráda, ale i kdybych souhlasila, nemůžu ostatní nějak přimět, aby souhlasili taky, když jim nemůžu říct pravdu."
"Rozumím," odvětil. Ona však věděla, že lže. Naopak, připadalo mu, že se proti němu vše spiklo. "Ale jestli Awi do té doby nepřežije, budeme mít velký problém." Lina to mohla ukončit, ale nepřipadalo jí spravedlivé ho po tomto nějak nepovzbudit.
"Kdybychom se vydali do hor, zemřela by spíš, už jenom proto, že je to dál. A navíc, je to tak trochu stejně po cestě, ne?"
"Ano. Jenže může zemřít při tom osvobozování. A já jsem stejně neměl na mysli hory."
"Ale říkal jsi..."
"Já vím. Přemýšlel jsem nahlas. Máš pravdu. Hory jsou moc daleko a těžko přístupné. Jestli...jestli to přežije, budeme muset zkusit Atearu."
"Atearu? To je to město, kde není skoro nic jiného, jenom koně?"
"Ano, to je ono. Ale mimo koní tam žije i jeden muž, nebo alespoň žil, když jsem tam byl naposledy. Všichni ho tam považovali za čaroděje, ale on dělal jen to, co my všichni z Dravých hor. On totiž odtamtud pocházel. Jestli někdo zná řešení, je to právě on."
"Tak vidíš. Ateara vlastně ani není moc daleko. Kdyby to bylo jenom na mě, asi bych tam šla ještě předtím, než bychom vás šli osvobodit. Máš pravdu, Awi nemusí přežít ten samotný proces."
"Ty bys to pro mě vážně udělala?"
"Ne pro tebe, tak moc si nevěř. Ale jestli se něco pokazí, budu v háji i já, nezapomeň. Ale jo, udělala bych to." Nebyla si však tak úplně jistá, jestli mluví jen hypoteticky.
"Děkuji, Lino."
"Neděkuj," odvětila. "A ještě mám pro tebe jedno tajemství."
"Ano?"
"Taky jsem to tak úplně nezatajila. Tammy ví, co děláš." Věděla, že ví, že tímto přiznává, že udělala chybu a že se na něj neměla zlobit kvůli stejné věci.
"Nerad jsem před ní něco skrýval, víš, kvůli tomu, co pro mě udělala."
"Jasně. Tak teď už nemusíš. Ale nikdo jiný to už vědět nesmí. U Tammy jsem si jistá, že dokáže držet jazyk za zuby, ale u Neanela už tak moc ne."
"Dá se mu věřit."
"Já nevím. Tak jako tak, předstírej dál, že jsi jeden z nás, Tainere." Odpojila se od něj a začala se soustředit na realitu. Teprve teď si všimla, že jí někdo drží za ruku. Zpanikařila, ale snažila se to nedat najevo.
"Tebe nikdo neučil, že se neodposlouchávají cizí hovory?"
"A tebe nikdo neučit, že se nelže kamarádům?" Z očí mu sršely blesky, ačkoli byl jeho hlas klidný. "Lin, na něco jsem se tě ptal. Neodpověděla jsi mi. Nevnímala si, ani když jsem tě chytil za ruku. Neslyšel jsem to celé, ale ten konec mi stačil. Tak jako tak, předstírej dál, že jsi jeden z nás, Tainere. Lino, co jsi sakra udělala?" Mlčela. Jen sklonila hlavu. Chtěla ho tím obměkčit, ale on to ignoroval. "Co z toho sakra máš?"
"Nebylo by fér, kdyby zemřel." Vysvětlila mu, proč vlastně začala lhát. Nevěřícně zavrtěl hlavou.
"Ale tohle taky není fér. Je to zrada, Lino. Zrada. Myslel jsem si, že ty ještě fakt děláš to, co jsme si slíbili na začátku, že v to ještě věříš...a ty mezitím děláš tohle."
"Jak bych mohla, když se naše skupina rozpadá?"
"Tohle je stejné, jako když řekneš, že budeš mrcha, protože jsou takoví všichni. Lino, ty jsi pokaždé tímhle chováním opovrhovala, proč teď dělá to samé?" Byl rozrušený, to poznala už z toho, jak často opakoval její jméno.
"Protože jsme úplně vybočili ze svých cílů. Kdybychom se jimi fakt řídili, s Tainerem bychom se nějak domluvili. Jeho nebylo třeba zabíjet, on by to tajemství o nás udržel. Jenže to bychom s ním museli vyjednávat a mnohem snazší je se ho prostě zbavit, co? A už nikdo se nepodívá na to, že máme ve vraždění a vlastně všem nějaké meze, které jsme si kdysi určili a všichni, všichni přísahali, že za ně nepůjdou. A tohle bylo rozhodně za těmi mezemi. Proto."
"Jo. A taky jsme si slíbili, že si nebudeme lhát a tajit věci."
"A který z těch dvou slibů je podle tebe důležitější? Ten, který rozhoduje o životech jiných, nebo ten, který už stejně dávno neplatí? A neříkej, že jo, sám dobře víš, že neplatí."
"I kdybys měla pravdu, tohle nemůžu jenom tak nechat být. To bylo tak těžké se s námi o tom zkusit poradit?"
"Jo. Protože ty bys to asi pochopil, ale zase bys to řekl těm, kteří ne. A to je většina. Jak říkám, mají rádi svoje pohodlí, nechtějí se zabývat nějakým bezvýznamným lidským životem."
"Víš, nebylo jisté, jestli zemře. Přece jenom, pořád je tady ten fakt, že ho Chrám zatím chce naživu."
Zavrtěla hlavou. "Dobře víš, že tohle by šlo stranou. Tak jako tak...řekneš to ostatním?"
"Jasně že ne. Nepotřebujeme si dělat další problémy, už tak držíme pohromadě jen taktak. Ale jestli s tím nepřestaneš, přinutíš mě k tomu."
"Ty mi vyhrožuješ?" zeptala se a učinila několik kroků vpřed, tak, že mu narušila osobní prostor. Zavrtěl hlavou.
"Já se tě nebojím."
"Ne?" Suše se zasmála. "Měl bys. Ty víš, čeho jsem schopná, a že to klidně udělám, když budu muset."
Zasmál se. "Ne. Mně ne." Věděl, co má na mysli. Kdyby ten rozhovor vedla s kýmkoli jiným, už dávno by se přestala ovládat, nehledě na důsledky. Ale ona ho s nikým jiným nevedla.
"Ne, pokud to nikomu neřekneš."
Zavrtěl hlavou. "Nech toho, Lin. Ty mi neublížíš a dobře to víš. Tahle hra došla moc daleko, já nemůžu prostě mlčet. Já to nechci udělat, ale tady jde o všechno. Jestli všechno, co jsme vybudovali, skončí, třeba jen kvůli Tainerovi, náš život nemá smysl."
"Ale když jim to řekneš, asi se ta skupina rozpadne a pak to skončí stejně."
"Nerozpadne. Poslední dobou se děje tolik věcí, že tohle bude jenom maličkost." Zaváhala. Měl pravdu, toto nic neznamenalo, všichni vlastně dělali věci, které by neměli. Ale co kdyby toto byla poslední kapka? Určitě byla větší pravděpodobnost, že to byla poslední kapka, než že se to kvůli Tainerovi celé sesype. Prudce ho popadla za zápěstí. Sam stiskl čelisti pevně k sobě, ale přesto z něj vyšlo tiché zaúpění.
"Udělám cokoli. Řekni si jakoukoli cenu," řekla mu a nespustila z něj oči.
"Ty mě chceš uplatit?" hlesl nevěřícně.
"Jo," přikývla prostě. Zamyslel se. Muselo to pro ní znamenat opravdu hodně, když kvůli tomu dělala něco takového. Napadlo ho pár věcí, které by po ní mohl chtít. Ale nakonec jen zavrtěl hlavou.
"Zaprvé, pusť mě." Poslechla ho. Promnul si zápěstí. Bude mít minimálně modřiny. "Zadruhé, nečekej, že ti budu pomáhat." Chvíli jí trvalo, než jí došel význam těch slov. Tvář se jí rozjasnila.
"Ty jsi neuvěřitelně úžasný! Děkuju!" Nemohla tomu uvěřit. Věděla, že reaguje tak, jak by u ní nikdo nečekal, a že to Sama více než překvapuje, ale nedokázala se ovládat. Prudce ho objala. Udivilo ho to, ale jakmile si ověřil, že je nikdo nesleduje, přivinul ji k sobě. Ona se po chvíli odtáhla, ale bylo to poprvé, co ho takto objala. Ani jeden z nich to nekomentoval. Slova nemohla být dostatečně silná, aby vyjádřila, co se mezi nimi právě stalo, především když nevěděli, co to vlastně znamenalo.
"Same?" oslovila ho.
"Hm?" odvětil v odpověď.
"Chci jim něco říct," kývla hlavou směrem, kde se nacházel zbytek skupiny. "Neprozradíš mě?" Potřebovala jeho ujištění.
Protočil oči. "Řekni mi jednu věc."
"Jakou?"
"Proč jsem takový blbec a udělám vždycky to, co chceš?" Ušklíbla se. "Pro mě za mě, ale jsem zvědavý, co jsi zapomněla domyslet do konce tentokrát." Ona však jeho popíchnutí ignorovala. Zhluboka se nadechla, aby nasála do plic vzduch.
"Hej!" zakřičela. "Pojďte všichni ke mně!" Následovali její pokyn. "Něco mě napadlo." Přejela je pohledem, aby předešla sarkastickým poznámkám. "Kousek odsud je Aleara."
"Jo," odpověděla Carol. "Ale je to mimo náš kurz. Proč?"
"Vzpomněla jsem si...znávala jsem tam jednoho muže, který pocházel z Dravých hor. Mohl by pomoct Awi." Pohlédla na dívenku, která stále spala. Nikdo nic neříkal, ale byl v jejich tvářích znát zmatek. Jen Gielin se radoval.
"Nic proti, ale přeskočilo ti?" zeptala se Carol. "Může do té doby umřít a pak jsme v háji."
"Nebo může zemřít u té zdi," odvětila Lina. "Jasně, že to není jediný důvod, proč navrhuji Alearu navštívit přednostně. Nemáme koně. A potřebujeme je. Jenomže až vysvobodíme těch devět, Chrám nám už nemusí umožnit ty koně sehnat. Dá nám nový úkol."
"To je pravda," souhlasil Tin, čímž Lině potvrdil, že je její částečná lež dobrá. Vlastně to ani lež nebyla. Jen nepotřebovali vědět, že si přeje, aby Awi zůstala naživu i po tomto. "Kdo souhlasí?"
"Já," prohlásil jako první Terex. "Už jenom proto, že máme konečně možnost udělat něco, co nám nepřikázal Chrám, a přesto nám to úplně nezakázal."
"Jo, to je fakt," souhlasil Ren. Nakonec se na jejich stranu přidala většina. Ti, kteří nehlasovali, se o to ani nepokoušeli. Stejně by byli v menšině. Jedním z nich byl i Sam. Ne, že by se nemohl rozhodnout a byl pro, ale nehodlal to Lině nějak ulehčovat. Dokud jeho hlas nebude rozhodující, zdrží se ho a i pak se rozhodně podle svého vlastního uvážení.
Carol je neomylně vedla cestou k tomuto novému cíli. Možná by trvala déle, ale její schopnost jí ukazovala různé zkratky. Že její schopnosti fungovaly, považovala za dobré znamení. Kdyby Chrám chtěl, přece by jí je mohl vzít, pokud tedy měl takovou moc. Je možné, že už teď pro ně osnoval mnohem zlověstnější plány, ale to je pro tuto chvíli nezajímalo.
Oblast, kterou procházeli, byla čím dál úrodnější. Nebylo divu, většina této oblasti se už po válce dala do pořádku. Nejvíce se bojovalo právě v Pustině. Možná by i ona byla v pořádku, kdyby se o ní někdo staral. Jenže lidé se tam báli. To je i důvod, proč jí nikdo nehlídal. Nemusel. Málo lidí bylo tak hloupých, aby tam vstoupilo. Nebo tak zoufalých.
Když vstoupili mezi malé dřevené domky, když se jejich nohy dotkly malých dlažebních kostek, které tvořily ulice města, byl večer, jeden z těch teplejších. Skupinka se zvědavě rozhlížela po nejrozmanitějších plemenech koní, kterých zde bylo opravdu více než lidí. Náhle těsně kolem nich procválala mladá, ještě dospívající dívka, ne starší patnácti let, na statném šedákovi. Nevěřícně na ně hleděla. Pomalu zastavila. Skupinka na sebe nechápavě pohlédla. Lina se však rozhodla využít situace.
"Promiň, ale kde tady najdeme nějaký hostinec?" Bylo pozdě, věděla, že musí někde přespat.
"Zavedu vás tam," odvětila a pobídla svého koně do pomalého kroku. Stále se však otáčela a skupinku si prohlížela. Nemohli si nevšimnout, že pečlivě zkoumá jejich tváře. Znepokojovalo je to. Kdo byla? Na co zrovna myslela? Než na to stihli přijít, zastavila se. "Tady." Viditelně znervózněla a jen pokývla na rozloučenou.
Tin si ovšem uvědomil, že jestli se chovala tak zvláštně, nebyl by asi nejlepší nápad. Vykročil k ní a než si stihla uvědomit, co se děje, obtočil paži kolem jejího krku tak, že by jí mohl snadno uškrtit, kdyby chtěl. Druhou rukou ji zacpal ústa. Poté jí s sebou zatáhl za roh, aby je nikdo neviděl a neslyšel. Ostatní Jezdci z temnoty ho následovali.
"Když slíbíš, že nic neřekneš, dám ty ruce pryč. Chceme se tě jen na něco zeptat, dobře?" Dívka přikývla. Po tváři se jí začaly kutálet slzy.
"Ne, nebreč," ozval se Terex uklidňujícím hlasem, který používal pokaždé, když chtěl, aby se do něj nějaká dívka zamilovala. To jim bylo mnohokrát k užitku. I tentokrát to alespoň zčásti zabralo. Stále sice plakala, ale zdálo se, že se trochu uklidnila. Tin ji opatrně pustil. Okamžitě sklopila zrak. Terex pohlédl na ostatní. Přikývli. Přistoupil k dívce. Nedotkl se jí, ale stál dost blízko na to, aby to udělal, kdyby chtěl.
"Jak se jmenuješ?"
"Nagia," zašeptala.
"Nagio," zopakoval. "Nechceme ti ublížit. Ale taky to uděláme, když to bude nutné." Zmlkl a počkal, až jí to dojde. "Prostě mi jenom odpovídej pravdu, dobře?" Přikývla. "Proč sis nás tak prohlížela?"
O krok ucouvla, ale on jí nenechal. Udělal stejně velký krok směrem k ní. Trpělivě čekal. Mohl naléhat a možná by to pak šlo rychleji, ale viděl, jak moc je vyděšená. Nepřál si, aby to mělo dlouhodobé následky, jestli o nic nešlo, neměla trpět. Nakonec se přece jen odhodlala ke slovům. "Vy jste nás přišli zotročit."
"Ne," odpověděl Terex okamžitě a trochu se zasmál. "Kde jsi na to přišla?"
"Jste Jezdci z temnoty. Vždycky, když vejdete do nějakého města, tak si ho zotročíte." Překvapeně na sebe pohlédli. V tomto městě je ještě neměli znát. Ne, že by o nich nevěděli, ale nikdy zde nebyli. Ona to však řekla s takovou jistotou, že nemělo cenu zapírat.
"Jak jsi na to přišla?" zeptal se Terex.
"Můj otec mi o vás vyprávěl. Ostatní tady ve městě vás asi nepoznají, neví ani o tom, jaké nosíte oblečení, ale..." Ztichla.
"Ale ty jsi nás pozorovala upřeně," nemohl to Terex nechat jen tak být. "Jako by sis chtěla ověřit, že jsme to my, nebo si naše tváře zapamatovat. Co z toho to bylo?"
Po tváři ji stekla další slza. Terex zavrtěl hlavou. Nesměl ztratit trpělivost. Svým způsobem to pořád bylo dítě. Natáhl k ní ruku.
"Já jsem Jack," představil se, sice falešným jménem, ale zato s úsměvem. Váhavě mu dlaň stiskla, patrně ze strachu, ale alespoň to udělala. "Vypadáš jako hodná holka. Nepopírám, že jsme udělali pár špatných věcí, ale máme pochopení pro ty, kteří dělají věci dobré. Ať jsi to třeba chtěla říct komukoli, že jsme tady, klidně můžeš. Nechceme tady nikomu ublížit, potřebujeme jenom koně, někoho najít a pak půjdeme dál. Stejně nás nechají, než by riskovali, že utečeme a budeme se mstít."
Vzhlédla k němu. To, co říkal, znělo hezky. Věděla od otce, že Jezdci z temnoty jsou mistři v iluzích, ale rozhodla se udělat všechno pro to, aby přežila - takže i hrát, že mu na to skočila. O dalším postupu se poradí se svým otcem. Proto přikývla. Terex se na ní usmál.
"Mohla bys nám pomoct ještě s jednou věcí?"
Nagia znovu znervózněla, ale zdálo se, že když jim vyhoví, nechají ji být. Proto již byla daleko klidnější než předtím. Přitakala.
"Ten člověk, kterého hledáme, má být nějaký léčitel. Prý si hodně lidí myslí, že dokonce čaruje. Možná je to podvodník, ale..."
Nagia na něj pohlédla. "To je kvůli té malé holčičce?" ukázala na Awi. Myslela si, že je to prostě dítě jednoho z nich a že jen spí, ale nyní si všimla, že se ani na jednoho z nich nepodobá a že působí trochu nemocně. Kdo ví, kde jí vzali, ale ať už s ní měli jakékoli plány, musela jí pomoct.
"Ten léčitel je," pravila a lehce se usmála nad tou ironií osudu. "Právě můj otec." Terexovi se rozzářily oči.
"Dovedeš nás zítra k němu?" Nagia zaváhala, ale nakonec souhlasila. Řekne to večer otci a on jistě vymyslí nějaký plán. Chvíli tam stáli.
"Mohla...mohla bych odejít?" zeptala se nesměle.
"Ještě ne," odpověděl Sam. "Když ti řeknu, co jí je, dokážeš odhadnout dobu, za kterou by jí tvůj táta vyléčil?"
"Myslím, že jo," přikývla.
"Není to moc obvyklá nemoc," pustil se do vysvětlování. "Je typická jen pro lidi z jedné oblasti, ale myslím, že bys ji mohla znát. Jde o lidi z Dravých hor, kteří..."
"Opustí hory a mají málo protilátek proti tomu viru, se kterým se všichni rodí," dodala Nagia. "Čí je to dcera?" Čekala, že přece jen ukážou na někoho z nich, ale Sam zavrtěl hlavou.
"Teď tady nejsou, ale my jsme se ptali na něco jiného."
Skousla si spodní ret. "V tom případě vám nemůžeme pomoct. Můj otec by vám to vysvětlil líp, ale jestli má ten vir v genech, je potřeba krev jejího rodiče."
"Tím pádem jsme tady zbytečně," povzdechla si Lina. Tainer nebyl lékař, takže o tom, že je k tomu potřeba on, nejspíš nevěděl, ale stejně se na něj naštvala. Nemusela sem vůbec chodit. "Jdeme zpátky. Díky." Kývla na dívku.
"Já si myslím, že bychom si přece jen měli vyslechnout jejího otce, aby nám o té léčbě řekl i něco dalšího," mírnil ji Sam.
"Jo," souhlasil s ním Gill. "A navíc, měli bychom se prospat a získat ty koně."
"Tak fajn," povzdechla si Lina. "Same, pojď se mnou, půjdeme za Nagiiným otcem. Gille, ty taky, protože se jí jako jediný můžeš dotknout. A vlastně i ty, Gieline, ať má nějakou podporu. Vy ostatní mezitím sežeňte nějaký pokoj. Má někdo něco proti?" Nikdo nic nenamítal. Sam se jen tajně pousmál nad tím, že vlastně nezmínila důvod, proč tam má jít i on. Že by podporu potřebovala i sama Lina? Plavovláska se otočila k mladé obyvatelce. "Vezmeš nás tam teď hned?" Nagia se neodvažovala odporovat, i když jí nebylo moc příjemné, že je tam rovnou přivede.
Přece je tam však se silně bušícím srdcem zavedla. Když klepala na dveře, málem omdlela, jak byla nervózní. Její otec se netvářil moc překvapeně, když je spatřil. Zareagoval na to s klidem, jemu vlastním.
"Nagi, ustáj Bellii," kývl k šedavé klisně. Poté obrátil pohled k Jezdcům. Promnul si šedivé vousy. Vlastně ty vousy nebyly jediná věc, která návštěvníkům připomínala nějakého čaroděje z pohádek. Byly to i bělavé dlouhé vlasy a hábit. "Čekal jsem, že dříve nebo později přijdete do našeho města. Hádám, že já jsem neudělal nic, čím bych se vám znelíbil, proto se rovnou zeptám, s čím chcete pomoct."
"Nechceme tedy nikomu ublížit," promluvil Gill a kývl k dívence, kvůli které tady byli. Vysvětlil léčiteli, co se stalo. Na vrásčité tváři se zjevily chmury.
"Pojďte dovnitř. Vše vám vysvětlím." Překvapilo je, že se na nic dalšího nevyptává, ale než o tom stihli hlouběji přemýšlet, on jim to sám řekl. Natáhl se k Awi, aby ji uložil do postele. Gill zavrtěl hlavou. Začínal pochybovat o znalostech tohoto muže.
"Nemůžete se jí dotknout," snažil se vysvětlit. "Ten vir..."
"Já vím," odvětil muž s úsměvem. "Také pocházím z Dravých hor." Jezdci z temnoty na sebe pohlédli. To vysvětlovalo hodně věcí. Nejspíš všechno dávno vyčetl z jejich očí, proto se na nic neptal. Dovolili mu tedy dívenku uložit na lůžko, které se nacházelo blízko kamenného krbu v rohu skromně zařízené, vesměs ze třeba vyrobené, místnosti. Přikryl ji očividně pro takovéto účely připravenou přikrývkou.
"Je pravda, že jí nemůžete pomoct?" zeptal se Gielin se slzami na krajíčku. Léčitel se sklonil k chlapci.
"To je tvá sestřička?" Zavrtěl hlavou. "Kamarádka?" Se zaváháním přikývl. Léčitel se zamyslel. Poté pohlédl na Jezdce z temnoty. "Vy jste její rodiče?"
"Ne," odvětila Lina. "Oni tady nejsou. K jednomu z nich bychom se mohli dostat za několik dní, ale..."
Léčiteli se na čele vytvořily hluboké vrásky. "Nemáte několik dní. Bude štěstí, pokud to přežije do zítřejšího rána." Lina na něj hleděla s šokem. Tainer měl pravdu Awi by to stejně ke zdi nevydržela. "A navíc, potřebovali bychom krev obou rodičů."
"Ale její matka je mrtvá," zašeptal Sam nevěřícně. Gielin se rozplakal. Léčitel jim věnoval smutný úsměv, takový, s jakým většina lékařů říkávala ty nejhorší zprávy.
"V tom případě...je konec." Lina nečekala, že jí to tak zasáhne, ale připadala si, jako by jí někdo probodl srdce. "Mohu vám nabídnout ještě dvě možnosti, ale pamatujte na to, že je po všem."
"Jaké možnosti?" zeptal se Sam, kterému vyschlo v hrdle, proto byl jeho hlas ochraptělý. Lina objala plačícího chlapce. Netušila, jestli poskytuje oporu ona jemu nebo on jí. Gill zavřel oči a zhluboka dýchal, aby se s tím vyrovnal.
"Buďto ji necháte pokojně odejít ve spánku. Nebo mne necháte započít alternativní léčbu, která by jí nezachránila, ale darovala by jí až deset let život, docela šťastných deset let." Lina okamžitě věděla, že o takové věci nemůžou rozhodnout oni. Snažila se to pohledem sdělit Samovi.
"Můžeme mít nějaký čas na rozmyšlenou?"
"Ne dlouho," odvětil léčitel. "Má žena vám zatím přichystá něco k jídlu." Odešel do jiné místnosti.
"Chcete se poradit s ostatními Jezdci z temnoty?" zeptal se Gill.
"Přesně," odpověděl Sam, ale naznačil Lině, že tak to není. "Kdo za nimi zajde?"
"Tak třeba já," odpověděl. Sam věděl, že se nabídne. Vždy se nabídl. Když odešel, obrátil se na Linu.
"Chceš kontaktovat Tainera, že jo?"
"Už to dělám," odvětila a zavřela oči. Propojit se s ním trvalo jen chvíli. O to delší bylo vysvětlit mu celou tu situaci. Myslela si, že se z toho psychicky zhroutí, ale cítila z něj naději.
"Dokážeme to," odpověděl. " Kdyby jí dal těch několik let, dostali bychom jí z toho úplně. Gennie je sice mrtvá, ale já bych přesto věděl o jednom způsobu, jak získat její krev." Lina téměř nevěřila svým uším.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nemessis Nemessis | Web | 23. prosince 2016 v 23:33 | Reagovat

pěkný blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama