Polibek vypůjčeného času - kapitola XI.

12. prosince 2016 v 20:53 | Karin |  Polibek vypůjčeného času
Mimo kapitolu chci jen říct, že zase nemám moc dobré období, což je takto před Vánoci škoda, chtěla jsem vydávat články, ale asi z toho nic nebude. Alespoň bych mohla vydat jeden příběh, který je laděn zimně a vánočně, jestli bude mít někdo zájem, ale říkám předem, že bude mít něco přes deset kapitol, takže by to vlastně bylo jako nová povídka, a jak asi víte, nedokončených příběhů mám ažaž (no, PVČ je vlastně dokončený a tamoa zimní skoro také, ale do konce PVČ tady na blogu chybí deset kapitol).

Jinak... sakra, tato kapitola byla jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy psala. Navzdory tomu, že jsem od začátku věděla, že se to stane (a mělo to původně ještě horší, ale to jsem prostě naťukat nezvládla), přímo fyzicky mě bolelo to psát. A nebudete z toho moc nadšení. Já ale stejně doufám, že se vám tato kapitola bude líbit, alespoň svým způsobem.


Kapitola XI.

Skláněla se nad listy papíru. Neustále se otáčela, jestli ji někdo nesleduje. Těžko by však někdo vkročil do takové zapadlé komůrky. Nevěděla, jestli ji vůbec k něčemu používají. Ani nechtěla vědět, co se skrývá za nánosem pavučin. Byla tu jen z jednoho prostého důvodu. Tím byla tato slova, která škrábala víceméně poslepu, protože ten paprsek světla, který svítil škvírou pod dveřmi, rozhodně nestačil. Za chvíli bude muset za svým dítětem, a poté slíbila Morganovi, že již má dost síly na to, aby s ním naposledy šla k mlýnu, ale snad jí zbývalo ještě pár minut.
Náhle někdo zachrastil klíčemi v zámku. Ztuhla. Sem přece nikdo nechodil, dokonce i Nathalien vždy tvrdil, že ta místnost je tak nezajímavá, že nikomu nestojí za pohled! Proto koneckonců nechala klíče zvenčí, aby nebylo nápadné, že chybí. Naštěstí počítala i s tímto. Obratně vklouzla dírou v pavučinách do úkrytu. Jediné, čeho si všimla, bylo několik sklenic se zavařeninou, u kterých ani nechtěla hádat stáří, a tři pavouci.
Do místnůstky někdo vešel. Ještě více se skrčila, aby ji náhodou nezahlédl. Doufala, že je to Illona, která jako jediná věděla, že zde Aghatia něco dělá. Vypadalo to však na mužskou postavu. Vydechla si. Jestli ji nenašel doposud, nenajde ji ani teď. Nejspíš to byl Billie nebo Nathalien. Dotyčný se však nechoval, jako by sem směl. Něco očividně hledal, ale dělal to tak opatrně, že ven nemohlo jít nic slyšet.
Zahleděla se na situletu detailnější. Ne, Billie to rozhodně být nemohl. Byl oproti tomuto muži moc vysoký. To ovšem Nathalien také. Aghatia se zamračila. Byla si naprosto jistá tím, že její bratr tady už vůbec nemá co pohledávat. Zaváhala, ale nakonec ho tiše oslovila.
"Morgane?" Chvíli mlčel.
"Aghatio? Co tady děláš?" Vyškrábala se ze svého úkrytu.
"Na to bych se tě mohla zeptat také. Co hledáš?"
"Co hledáš ty?" obrátil otázku. Protočila oči, i když to nemohl vidět. Ta hra ji nebavila.
"Mám od Illony povolení." Zjemnila hlas, protože nechtěla, aby tento rozhovor nějak rozbil jejich poslední dobou docela hezký vztah. "Ukážu ti to, ale nesmíš o tom nikomu říct." Zašustila popsanými papíry. "Je to deník."
Překvapilo ho to. "Proč si píšeš deník zrovna zde?"
"Protože to není jen tak obyčejný deník." Odmlčela se. "Zapisuji si tam, co víme o mlýnu."
"Proč?" zašeptal. "Nemůžeme to zastavit."
"Aby děti věděly, co se vlastně stalo."
"A proč jim to neřekneš, až vyrostou?"
"Protože to říct nedovedu. Je těžké se přiznat, že jsme způsobili takovou katastrofu. A kromě toho, ten deník si budou moci přečíst, i když se třeba něco pokazí."
"Takové věci neříkej," zašeptal. "I když, o tom jsem s tebou vlastně chtěl mluvit."
"Co tím myslíš?"
Semkl rty. "Nathalien říkal, že bychom tam dnes neměli chodit."
"Ale dnes odsud odcházíme!" namítla. "Už tak bychom neměli dělat ani ten poslední pokus,, už tak je to nebezpečné, natož ještě zůstávat v domě a odkládat to."
"On cítí, že se něco špatného stane."
Povzdechla si. "Budeš si vyčítat, pokud tam nepůjdeme, viď?"
"no," odvětil popravdě. "Ale bude to tak lepší."
Zaváhala, jestli to vzdát. Ale nemohla. "Potřebovala bych pro úplnost dodat ještě jeden zápis. Potřebuji se ocitnout blíže mlýnu než předtím, abych to popsala."
"Já jsem tam byl. Mohu ti to povyprávět."
"Ne. Potřebuji tam být osobně. Jestli si to děti přečtou, měly by to mít z první ruky. Navíc, Morgane, nemyslím si, že nás ta mlha dokáže přímo zabít."
"Ale my si nemůžeme dovolit ani být jakkoli neschopni cesty. Neměli bychom podceňovat Nathalienovy pocity."
Ona však sama měla jeden. Říkal ji, že by to udělat měla. Možná to byla jen zvědavost, ale možná to byl hlas srdce. Rozhodla se ho následovat. "Nemusíš jít se mnou."
"Ne," povzdechl si. "Samotnou tě tam jít nenechám." Usmála se.
"A co jsi tady vlastně hledal?" Mlčel. "Morgane?"
"Řekneš to někomu?"
Zasmála se. "Takže jsi tady ještě více tajně než já? Ne, nikomu."
"Zjistil jsem, že když zkombinuji ty dvoje bylinky, které mám, účinek je slabší. Nikdo nepozná, že jsem je požil, ale stačí to, aby mě nedoprovázely ty pocity. Očividně ta kombinace ani není návyková."
Nevěřícně zavrtěla hlavou a úsměv ji přešel. "Jinými slovy, jsi permanentně nadrogovaný a ještě to děláš tajně. Mělo mi dojít, proč jsi v posledních měsících tak klidný. Divím se, že ti ještě nedošly zásoby."
"Jiný útěk před tím vším neexistuje." Vstala. Byla naštvaná, ale nechtěla mu to vyčítat. To by nic nevyřešilo.
"Jdeme," zavrčela. Uznal, že nebude moudré na ni mluvit, takže ji jen poslechl.
"Tady jste," slyšeli Nathalienův hlas, když ušli pár metrů. Zkoumavě si je prohlédl, zvláště Aghatiu. "Proč máš na sobě ty pavučiny?"
"Vysvětlím ti to, až se vrátím." V jedinou chvíli se mu rozhodla prozradit, že píše ten deník, ovšem po kouskách. Vrazila mu do rukou papíry. "Jdeme s Morganem k mlýnu. Kdyby se cokoli pokazilo, dej to dětem, dobře? Jestli se vrátím, vysvětlím ti to, každopádně to hlídej. A nečti to."
"Neměli byste tam chodit," namítl tiše. Sklopil oči k podlaze. Až moc dobře viděl ohořelé místo, které zde zůstalo, když Aghatia neuhlídala svou moc. Takových byla po době spousta, zvláště v místnosti, kde rodila. Věděl však, že ona ho bude ignorovat. Také, že ano. Prostě vyšla ven. Morgan mu věnoval nechápavý pohled a šel za ní.
"Neměl by někdo jít s nimi?" otázala se Irinia, která celou dobu stála za jeho zády.
"Nemyslím si. Podle mě to Aghatia dělá pro Morgana. Chce mu tím nejspíš vynahradit celý ten vztah mezi nimi." Zavrtěl hlavou. "Ale neměli tam chodit."
Položila mu dlaň na rameno. "Třeba se nic zase tak hrozného nestane."
"Nemusí," připustil. "Ale vůbec jsem nepochopil, proč mi dala toto." Ukázal na deník.
Aghatia rozhodila paže, až provaz kolem jejího pasu poskočil. "Vidíš? Jsme tady, a nic se neděje."
"Nezakřikni to, prosím," odvětil Morgan a pohlédl za sebe, jako by je něco sledovalo.
Prostupovat mlhou bylo stejně obtížné jako vždy. Oba měli chvíle, kdy to chtěli vzdát, ale hrdost v Aghatiiném případě, a touha se své sestře vyrovnat v Morganově, jim to nedovolila. Ale na druhou stranu, vzhledem k tomu, kolikrát tu byli, to bylo přece jen snazší. O trochu. Aghatia náhle zastavila.
"Možná to byl přece jen špatný nápad, sem jít. Když se nevrátím, co bude s Axamitem?" Zachvěla se, když použila zkratku jeho skutečného jména, na které se s Nathalienem po dlouhém hádání dohodli. Ne, rozhodně byla chyba sem jít. Nyní již nezodpovídala jen sama za sebe.
"To je nejspíš pravda," odvětil Morgan a natáhl ruku. Zmateně na něj pohlédla.
"Co žádáš?"
"Ten provaz. Já bych to přece jen naposledy zkusil." Věděla, že to udělá. Nechtěla ho tam pustit samotného. Promnula si spánky.
"Morgane, nenuť mě se rozhodovat."
"Nejsem dítě. A pokud ano, ne o nic méně samostatné než ty."
"Já vím," hlesla. "Ale nechci, abys tam šel beze mě. Nešla bych tam ani já bez tebe."
"Určitě?"
"Ano," odvětila, i když to tak zcela vážně nemyslela. Mohla se prostě otočit a zamířit zpět do domu, ale již k němu nechtěla být zlá. Navíc neměla záruku, že by ji následoval.
Morgan zaváhal, ale rozhodl se, že je čas, aby nedělal vše tak, jak si přeje ona. Použije její taktiku, která na něj zabírala celý život. Pustil se lana a učinil několik kroků dopředu.
"To neuděláš," pravila. Jestli na něj byla naštvaná v komoře, stále to nebylo nic oproti tomuto. Zhluboka se nadechl. Popošel ještě několik kroků, tak, aby ho ztratila z oči. "To není legrace, Morgane," zavrčela. "Já s tebou nikam nejdu."
"Tak mi podej ten provaz," hlesl. Nerad se k ní tak choval, ale nechtěl se zase podřizovat.
"To tady budeme stát a hádat se jako malé děti?" Posunul se trochu bokem, aby ji zmátl a jí se hůře šlo po jeho hlase. "Morgane, prosím."
Znělo to naléhavě, ale on si slíbil, že jednou vyhoví ona jemu. "Ne." Možná to znělo až příliš příkře, až příliš nepřátelsky. Chystal se omluvit, ale náhle přímo před ním vyšlehl oheň.
"Aghatio!" vykřikl se zděšením.
"Nic se neděje. Mám to pod kontrolou. Jen pojď sem." Povzdechl si. Nechápal, jak mohla zrovna tady používat svou moc, když ji ani neuměla ovládat. Vydal se směrem, kde si myslel, že stojí. Nelíbilo se mu, že tak nerozvážně dělala tak nebezpečné věci, ale to byla celá ona.
"Vrátíme se," hlesl, když ji objevil. Jen kývla. Všiml si, že zatíná pěsti. Zmátlo ho to. Že by se tak moc zlobila.
"Zhasla si ten oheň?" zeptal se jí a pokusil se usmát.
"Ne," odvětila a usmála se stejně křečovitě.
"Neměla bys to udělat?"
"To nejde," odpověděla stále s úsměvem, jako by to snad mohlo celou situaci zlepšit.
"Cože?!" zděsil se.
"Nekřič po mě!" Než mu to řekla, ani si to neuvědomil. "Ty by ses jinak klidně ztratil! Vždyť stačí zajít pro vodu. Všechno musíš dramatizovat."
"Dobře, uklidníme se, ano?" Myslel to dobře, chápal, že byla prostě jen vynervovaná, ale ona to bohužel špatně pochopila.
"Já se nepotřebuji uklidnit!" zakřičela. Chtěla ještě něco dodat, nejspíš mu něco vyčíst, ale na zemi se zjevily další plamínky. Uskočila před nimi. Její bratr to však nestihl. Takové ochromení a bolest ještě necítil. Vrhl se na zem, aby plameny uhasil. "Morgane!" Teprve když vzplál další oheň, uvědomila si, že to způsobuje ona.
Utíkala od něj pryč. Věděla, že to zároveň znamená, že ho nechává ztraceného v mlze, ale vidět ho hořet bylo mnohem, mnohem horší. K jejím uším stále doléhal jeho křik. Nevěděla, jestli je to kvůli bolesti, nebo volá o pomoc. Na to byl jeho hlas moc slabý. Tak či tak mu však musela pomoct. Jakkoli.
Proklínala se za to, co se stalo. Ta moc byla nestabilní, neměla ji využívat k takovým hloupostem, a už vůbec ne v takové blízkosti mlýnu. Jenže byla tak vyvedená z míry jeho vzpurným chováním, že na to vůbec nemyslela. Stejně se ale nemusela nechat vyprovokovat k tomu, aby ji nechala uniknout znovu. Mohla to zadržet, cítila to v sobě. Byla slabá.
Zavrtěla hlavou. Nyní bylo hlavního zachránit, ať už před ohněm nebo před ztracením. Když se mu dostatečně omluví, možná ji to promine. Ale dokáže to odpustit sama sobě? Tím si nebyla moc jistá. Věděla, že dům je již blízko. K už takové spoustě emocí se přidal stud. Jak tu scénu jen vysvětlí ostatním? Chovala se jako blázen.
Z očí ji skanulo několik slz. Ty první pálily jako každé jiné. Ty další však byly jako oheň. Nechápala, proč myslí v metaforách, ale skutečně jí to tak připadalo. Byl to nesnesitelný žár. Jedna ze slz ji stekla po bradě a skápla na bělostnou tuniku. V tom okamžiku již neviděla nic než oslepující rudou zář. Nevěděla, jestli to nebyla jen halucinace, ale výsledek byl stejný - vylekalo ji to natolik, že pustila všechny své emoce ven. Našly si tu nejhorší cestu.
Kupodivu necítila bolest, jen vztek. Bezmocný vztek. Ublížila svému milovanému, i když nechtěla. Přála si ho přece jen zastavit! Ale byla na něj v tu chvíli tak naštvaná... Nebyla si pořádně jistá tím, co vlastně udělala. Každopádně, zaplatila za svou moc nejvyšší daň - svou duši. Zneužila svých sil, aby dosáhla svého, a vůbec ji v té chvíli nezáleželo na tom, co to bude stát. A nyní ještě nad jeho životem přemýšlela tak sobecky! Ne, něco takového si nikdy nemohla odpustit. Tak nějak doufala, že tam zemře. Nedokáže Morganovi znovu pohlédnout do tváře.
Nathalien zamířil ke dveřím. Věděl, že není sám, kdo netrpělivě dvojici vyhlíží. Mlha se totiž začala nejen znovu rozšiřovat, a to tak moc, že jejich dům téměř polykala, ale také se začaly měnit její barvy. Děsivě měnit. Mohli se ještě dostat ven zadními dveřmi, ale jestli budou čekat příliš dlouho, ani ty již nebudou dobrým východem. Když se ale přiblížil, všiml si něčeho hodně neobvyklého.
"To lano hoří!" vykřikl zděšeně. Chtěl ho chytit a stáhnou oba své přátelé zpět, ale musel ho se syknutím pustit. Plameny již byly skoro u něj a stále se blížily. Akorát si popálil ruce. Nebyl čas najít rukavice. Věděl, že provaz je připevněn k dřevěnému sloupu a není čas ho odvázat. Celý ten dům shoří. Nebyl čas to ani vysvětlit ostatním. Jen jim naznačil, že musí za ním. Docela ho překvapilo, že ho následovali, ale nejspíš si všimli, že požár se již dostal do domu a rychle se šířil. Mnohem rychleji, než bylo přirozené.
Sotva se dostali dost daleko, aby si neublížili, mohli spatřit jen popel, který z jejich domova zbyl. Nikdo se o to však nestaral. Ne v této chvíli. Nathalien se rozhlédl po dětech. Illona a Irinia však naštěstí byly dosti pohotové. Nebe nad nimi náhle explodovalo. Neviděli nic než oslepující záři.
"Já nic nevidím!" postěžovala si rusovláska, i když to bylo poměrně zbytečné. Když světlo odešlo, krajina se přiliš nezměnila. Možná proto, že již byla dávno mrtvá. Ale všichni věděli, že je přece jen něco jinak.
"To neměli šanci přežít," zašeptal Billie. "I kdyby neshořeli, nemohli toto přežít."
Illona mu položila dlaň na rameno. "Na lítost bude čas později. Musíme se odsud dostat."
"Jak?" hlesl Nathalien. Stále mu ještě nějak nedocházelo, co se stalo. Nějaký hlas v podvědomí mu tvrdil, že oba sourozenci zemřeli, ale nedokázal to přijmout. "Máme jen čtyři kola."
"Jakkoli," odvětila Irinia. "Tady zůstat nemůžeme." Zamračil se. Stále věřil tomu, že toto je jen zlá noční můra. Probere se. Musí.
Proslovy na konec obvykle nechci, ale toto nešlo dát na začátek - u další kapitoly se zkusím nějak elegantně přesunout o patnáct až dvacet let dopředu (ještě nevím, o kolik přesně), takže se setkáme s novými postavami, ale pokud jste ty staré měli rádi, svým způsobem tam ještě budou, i když vesměs v odkazech na ně. Ano, mohla jsem to rozdělit na dva příběhy, ale to jsem udělala minule a nebylo to moc dobré, protože mi to pak na sebe moc nenavazovalo. A mimochodem, ono to ta ještě bude řešeno, ale tady je to v podstatě jen hodně silně naznačeno - jak přesně jste si vyložili, že ti dva zemřeli?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama