Vánoční světla

24. prosince 2016 v 11:14 | Karin |  Deník šílenkyně
Dostala jsem vánoční úkol ze sebe v podstatě udělat postavu. Mohla jsem tomu dát lepší příběh, ale nakonec jen popisuji své vánoční ráno tak, abych toho o sobě co nejvíce prozradila. Není to úplně autentické, třeba ten dárek jsem kupovala včera, ale v podstatě jsem si moc věcí nedomýšlela.



Zkusmo si prsty zajela do tmavě hnědých vlasů. Dnes výjimečně nebyly po ráno zacuchané. Stejně se ale znovu musela zamyslet nad tím, že si je nechá zkrátit. Sice si přála mít dlouhé vlasy, ale s jejich strukturou to nebylo možné. Byly husté natolik, že je v zimě bez nadsázky používala místo čepice, neporadila by si s nimi. Skepticky zkontrolovala svůj blonďatý melír. Povzdechla si. Ne proto, že jí odrůstal, ale právě proto, že skoro neodrůstal. Už jí rozčiloval. Tolik propagovala přirozený vzhled a přitom měla nabarvené vlasy. Jaká ironie.
Zkoumala i zbytek sebe. Vypadala prostě jako normálně. Nebyla rozhodně žádná modelka, ale ona byla se svým vzhledem spokojená. Její postava sice nebyla právě štíhlá, ale ona si prošla obdobím, kdy se snažila rychle a nezdravě zhubnout tím, že skoro nejedla a nebyla šťastná.
Poslední pohled patřil jejím očím. Na to, že měnily barvu podle ročního období a trochu také podle toho, jak na tom byla dlouhodobě z psychického hlediska, už si zvykla, byl to takový indikátor. Dnes byly, dalo by se říct, tyrkysové. Pokývla si sama pro sebe. To sedělo. V zimě byly vždy o trochu zelenější než v létě a její neutrální nálada jejich barvu moc neovlivnila. Pohled jí padl na řasenku, ale zavrtěla hlavou. Proč by se líčila? Nevypadala nijak hrozně a navíc se jí nechtělo.
Náhle si vzpomněla, že ještě nemá vánoční dárek pro svou blonďatou a vůbec jí nepodobnou sestru. Nebyly stejné ani povahově, natož vzhledově. Mohly klidně jít vedle sebe a nikdo nepoznal, že k sobě nějak patří. Ne, že by vedle sebe šly často. Jejich vztah se sice lepšil, ale nebyl úplně ideální. Mladší se sester, tak hnědovlasá byla uzavřená a občas náladová, ta starší zase protivná. Z toho důvodu hnědovláska ani pořádně nevěděla, co by jí měla koupit.
Obecně vlastně neuměla nakupovat dárky a vlastně je i nerada dostávala. Vzpomněla si, jak se se svou bývalou kamarádkou domluvila, že si nebudou dávat dárky. O dva měsíce později to přátelství skončilo. Pamatovala si jen, že byl zrovna nějaký únorový čtvrtek. Bodlo ji u srdce. Na vztahy vážně neměla štěstí. I když se možná zdálo, že má nějaké přátelé, většinu dní byla osamělá. Všichni byli buďto moc daleko nebo si nemohla být jistá, že k ní cítí to, co ona k nim. Zavrtěla hlavou. Na to na Vánoce nebude myslet.
Vydala se do obchodu. Všechny regály obešla alespoň třikrát. Už si myslela, že své sestře bude muset koupit houbičku na odličování, ačkoli takové věci asi nepoužívala, když v tom to uviděla. Sady šampónů a balzámu. Popadla jednu krabici, aby mohla vypadnout z víru zářivek, ze kterých ji v obchodem i při krátkém pobytu bolela hlava. Tak moc spěchala k pokladně, až se přerazila o cedulku o slevě, samozřejmě přímo před prodavačkou. Protočila oči a zamumlala něco jako omluvu, protože tu ceduli posunula bokem. Její nešikovnost snad neznala mezí.
Když vycházela z obchodu, zapomněla vrátit košík. Prodavačka si ani nevšimla, že ho šla vrátit. Usmála se nad tou představou, že by se jí vlastně doma takový košík hodil - ačkoli by ji člověk tipoval na minimalistku, skladovala snad všechny tretky, nejčastěji laciné suvenýry z míst, která navštívila, a už je neměla kam dávat. Ona si ale nemohla pomoct. Nedokázala žádnou z těch věcí vyhodit, protože jí připadalo, že vyhazuje kousek sebe. Ano, věděla, že kdyby najednou musela odjet, dokázala by se skoro všeho bez milosti zbavit, na což koneckonců možná jednou přijde, protože chtěla hodně cestovat, ale nyní to nebylo potřeba.
Když se dostala domů, na stole již jí čekala vánoční snídaně - vánočka. Nejedla vánočku jindy než právě v tento den a naopak, jak jednou prohlásila její sestra - "Vánoce bez vánočky nejsou Vánoce". To byla jedna z mála věcí, na kterých se shodly. Když dojedla, odebrala se do svého pokoje. Možná by na Vánoce měla být s rodinou, ale jejich vztahy nebyly mírně řečeno ideální. Zavřela se proto k sobě, navzdory zimě otevřela okno, pustila vánoční světýlka a zapnula počítač. Pouštěla si postupně všechny písničky, které jsou vánoční nebo alespoň trochu zimní a které měla ráda.
Zadívala se na řetěz světýlek na své tmavě modré stěně. Tu barvu si víceméně vydupala, protože se její mamce zdála moc tmavá. Na druhou stranu, shodla se na ní se svou sestrou. Světýlka, jedna z mála věcí, které měla na vánocích ráda. Tento rok pochopila, že Vánoce nejsou vůbec o křesťanství nebo o lásce a rodině, mohla by si je užít i tak, ale zatím to nedokázala. Milovala ale blikající a svítící věci, vyjma světel v obchodech a blikajících hudebních videoklipů, takže si pohled na tyto původně stromečkové žárovičky užívala.
Zrovna se zaposlouchala do jedné z písniček, když do pokoje vstoupila její mamka. Hudbu sice nekomentovala, ale Karin věděla, že její vkus úplně nechápe. Všichni říkali, že se k ní její hudební vkus nehodí, ale jí samotné připadalo, že poslouchá hrozně jemnou, dokonce v některých případech až sladkou hudbu. Očividně ale ten názor měla jen ona sama. Nejhorší to bylo, když někomu jen řekla, že poslouchá rock a metal a dotyčný ve valné většině případů nechápavě zavrtěl hlavou a sjel jí pohledem, jako by si nemohl spojit to, jak vypadá, s tím, co poslouchá. No a, že nenosila jen černé oblečení, neměla mastné vlasy, nepila moc alkoholu, nebrala drogy a už vůbec nekouřila? Vždyť většina takových lidí byli stejně jen pozéři, kteří k dané hudbě ani nemají skutečný vztah. Pro ní byla její oblíbená hudba všechno. Občas to byl jediný způsob, jak přežít nějakou nepříjemnou situaci, třeba cestu autobusem, ve kterém jí jinak bylo špatně, dokázala zlepšit klidně i už dobrou náladu, a dokázala ji dokonce zachránit od nejhorších depresí.
Dalším takovým lékem bylo psaní příběhů. Někdy ji připadalo, že čím se má hůře, tím lépe a častěji píše. To častěji chápala. Potřebovala na to zapomenout a toto byl dobrý a spolehlivý způsob. A lépe? No, možná to bylo tím, že ani její příběhy nebyly šťastné. Připadala si pak, jako by jí alespoň někdo rozuměl, i když to byly "jen" postavy.
Ona svým postavám vlastně rozuměla více než reálným lidem a dokonce více než sama sebe. Ne, že by se nedokázala do někoho vcítit, přece jen, chtěla být psycholožkou, ale s těmi postavami to bylo snazší. I když ji štvaly, vždy si jejich jednání dokázala obhájit. Přišlo jí, že ona je jen stvořila, že si vlastně žijí vlastním životem a ona ty životy jen zachycuje. Nebyla správcem světa, ona ho jen dokumentovala. A ten svět milovala. Ani do něj nechtěla vstoupit nebo ho nějak ovlivňovat.
Občas sice ztratila nit a do tohoto světa nakrátko nemohla vstoupit, ale její Múza í vždy vzala za ruku a zavedla jí někdy i na místa, která ani navštívit nechtěla. Bylo toho tolik, že už to ani nestačila zaznamenávat, proto měla tolik často nedokončených příběhů. Ten svět byl tak bohatý k poznávání, že věděla, že i když si myslí, že ho zná, tak vlastně neznala vůbec nic. Byl jako neprobádaný ostrov, z nějž znala jen pobřeží, ale bála se vstoupit do vnitrozemí, aby se v té změti stále nových příběhů neutopila.
"Chceš čaj nebo kávu?" zazněla otázka od její mamky.
"Čaj. Zelený," rozhodla se Karin, vzápětí to však změnila. Rozhodnost také nebyla úplně její nejsilnější stránkou. "Nebo kávu. Ale udělám si jí klidně sama."
"Seď, jsou Vánoce," zazněla odpověď. Usmála se. Líbilo se jí, že na Vánoce nemusela nic dělat. Když říkala, že její rodinná situace nebyla nejlepší, na mamku se to nevztahovala, alespoň ne v tomto ohledu. Byla skvělá. Za chvíli její mamka přišla znovu. "Kávička už není," pronesla omluvným tónem.
Karin se usmála. Jakou má logiku někomu něco nabízet, když nevíme, jestli to vůbec máme? Ale lidé toto vlastně dělali často. "Tak ten čaj." Ani si nepamatovala, kdy naposledy pila jiný než zelený. Nemělo to žádný zvláštní důvod, prostě jí chutnal. Vlastně, zrovna tuto zimu na něm byla vyloženě závislá. Skoro nepila vodu, jen čaj.
Zanedlouho jí ho mamka donesla. S širokým úsměvem poděkovala. "Nechceš si ke mně na chvilku sednout?" navrhla své mamce a ukázala na postel. Mamka se zatvářila prazvláštně. "Tak ne, nemusíš," vyhrkla Karin rychle.
"Nechceš jít za námi?" navrhla jinou alternativu. Karin okamžitě zavrtěla hlavou a mamku objala.
"Mami, proč nechceš být chvilku se mnou? Jsou přece Vánoce!"
"Ale ty tady máš hroznou zimu," přiznala její mamka pravdu. Karin se podívala na otevřené okno a svůj jen tenký svetr a holé nohy. Mamka naproti tomu byla navlečená jako lední medvěd. Protočila oči nad její zimomřivostí a zavřela okno a pustila topení. Věděla, že jí samotné bude za chvíli příšerné vedro, ale na druhou stranu, mamka se zase tak dlouho nezdrží. Chvíli jen tak plkaly o ničem a poté mamka odešla.

Karin vypnula písničky a otevřela si svůj sešit, ze kterého se už asi týden učila španělsky. Milovala ten jazyk a některé státy, ve kterých se jím mluvilo. Ano, byly sice Vánoce, ale ona se vždy hodně ráda učila, pokud to nebylo do školy. Byla schopná si zapamatovat ohromné množství informací, pokud to byly věci, které ji opravdu bavily. S úsměvem se pustila do nových slovíček. Poté se asi půjde dívat na Ledové království, jedinou vánoční pohádku, kterou má vážně ráda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Ukyo Vampire┼ ┼Ukyo Vampire┼ | Web | 29. prosince 2016 v 5:00 | Reagovat

nádherné wow

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama