Leden 2017

Polibek vypůjčeného času - kapitola XII.

12. ledna 2017 v 21:21 | Karin |  Polibek vypůjčeného času
Tak, snad se mi povedlo přesunout se dost elegantně. Udělala jsem to trochu jinak, než jsem původně zamýšlela, více jsem do toho zapojila postavy z minulé poloviny, ale budou tam čím dál tím méně, když nepočítáme odkazy na ně (vzpomínky, deník...). Co zatím říkáte na Axamita?

Kapitola XII.
Sledoval jeho žhnoucí oči. Možná by nedokázal poznat, jestli se zlobí, nebo je to jen zájem, ale člověk, který se na něj často díval úplně stejně, mu byl více než blízký. Nebyl nejspíš naštvaný, jen toužil vědět více. Nathalien si přál ho poslat pryč s tím, že na to není čas, ale již před ním nestálo dítě. Jeho syn byl dospělý muž. Přehrával si v hlavě jejich poslední rozhovor.
"Tati, dnes si na mne nějací lidé pohrdavě ukazovali," pronesl, když dojedl snídani.
"Lidé jsou zlí," odpověděl mu. "Ať proti tobě měli cokoli, neber to v potaz. Vždy si najdou nějakého obětního beránka."
"Jistě," odpověděl a do hlasu se mu vkrádala zloba. Ať se Nathalien snažil, jak chtěl, v jeho povaze stále zůstával vliv matky. V něčem to bylo dobré, ale občas kvůli tomu zapomínal na to, jak by měl s lidmi uctivě jednat. "Ale kdyby šlo jen o to, měl bych alespoň nějaké přátelé. Nikdy jsem se na to nechtěl ptát, protože bys mi neodpověděl, ale...stále mluví o tom, že ty a máma jste se nikdy nevzali. Je to pravda?"
Nathalien se málem zadusil posledním soustem, které polykal. Shodou okolností to bylo to samé jídlo, co snídali, když to všechno začalo. Teprve po osmnácti letech našel odvahu ho znovu požít. "Ne, nikdy," zašeptal.
"Byla to ale neobvyklá situace," zastal se ho Axamitův dědeček "Kdyby měli čas, nejspíš by se vzali. Každopádně, je štěstí, že s námi tady vůbec sedíš. Těhotenství tvé mámy bylo...bylo to komplikované."
Axamit však zbledl, už když se dozvěděl, že jeho rodiče opravdu byli tak nezodpovědní. Jistě, osmnáct let to kolem sebe slýchával, ale stále chtěl věřit tomu, že je to jen pomluva, nezaložená ani trochu na pravdě. Opravdu čekal, že mu to jeho příbuzní vyvrátí. Zvedl se od stolu.
"Sedni si," hlesl Nathalien. Illona nenápadně zavrtěla hlavou, ale on trval na svém. Axamit toužil po tom, neposlechnout, ale nakonec v něm zvítězila zvědavost - chtěl vědět, co mu na to jeho otec řekne.
"Říkají o tobě ještě něco?" zeptal se. Byla toho spousta. Axamit však ani jedno z toho nepovažoval za důležité. Místo toho mu vrtala hlavou ještě jedna věc, která se povídala o Aghatie.
"Je pravda, že máma to všechno způsobila? Že jsme se kvůli ní museli odstěhovat?"
Nathalien zaváhal. "Ano i ne. V podstatě to způsobil její bratr." Odmlčel se, nebylo pro něj snadné o tom mluvit. "Ale pokud bys chtěl jít do hloubky, ano, je to nejspíš mámina vina. Kdyby se k němu nechovala, jako se sestry občas chovají ke svým bratrům, nejspíš by to neudělal. Neměl by potřebu někomu dokazovat, že umí velké věci."
"Jak se k němu chovala? Co udělal?"
Nathalien pohlédl na své rodiče. Téměř nepatrně přikývli. "Měl jsem ti to vlastně dát již dávno, ale žádná chvíle mi k tomu nepřipadala jako ta správná." Axamit povytáhl obočí. Jeho otec otevřel jednu ze zásuvek a vytáhl Aghatiin deník. Pohladil prsty ty staré kožené desky, jako by mu to mohlo jeho kamarádku přivést zpět a poté pohlédl na svého syna. Usmál se. Alespoň že měl jeho.
"Máma toto psala, než odešla. Mělo by ti to odpovědět na většinu otázek, které jistě máš."
"Děkuji," pravil mladý muž a vyběhl ven, aby si mohl číst. No, alespoň jednu věc měl po něm - také netrávil uvnitř více času, než bylo nutné.
Po tomto okamžiku ho několik dní skoro neviděl, natož aby spolu smysluplněji mluvili. Chápal to. Pro Axamita muselo být mnohem zajímavější dozvídat se pravdu, a navíc to musel být šok, tak blízce nahlédnout do mysli své matky. Nyní před ním každopádně jeho syn stál a dožadoval se dalších odpovědí. Především mu Nathalien musel dovyprávět, jak došlo k smrti těch dvou. Když skončil, jeho syn nejspíš vycítil, že se něco děje a objal ho.
"To nic," zašeptal. "Jsem v pořádku." To sice nebyla pravda, ale nechtěl tím svého milovaného zatěžovat.
"Mohl bych se zeptat ještě na poslední věc?" přerušil jeho syn po chvíli dojemné ticho.
"Jistě." Zamrkal, aby odehnal slzy. Plakat může později.
"Ty víš, kde žije ta dívka, která se narodila jen pár dní přede mnou?"
"Alicia? Její matka mi řekla, už když jste byli malí, že se mnou nechce mít nic společného. Že chce zapomenout na to všechno, co se stalo."
"A ty víš, kde žije?" Nathalien na něj pohlédl.
"Alicia o tobě ani nemusí vědět."
"Tak se o mně dozví."
Nathalien mu položil dlaně na ramena. "Jde ti skutečně jen o to, se s ní setkat?"
Axamit uhnul pohledem. "Chtěl bych to zastavit." Nathalien zavřel oči. S něčím takovým počítal. Moc dobře ovšem věděl, jak je to nemožné.
"Podívej se na ten oceán. Co vidíš?"
"Mlhu," odvětil jeho syn. "Ale někdo se za ní musí dostat. Sám dobře víš, že tady nejsme v bezpečí navždy."
"Nejde to," zasyčel. "Nebyl bys první, kdo se o to i po smrti tvé mámy pokoušel. Nikdo z nich se nevrátil. Myslím, že je to zabilo už na vodě."
"Někdo to dokázat musí."
Nathalien se nad jeho slovy zamyslel. "Počkej. A jak to vlastně souvisí s Aliciou?"
"No, je jediný člověk, který je s tím nějak spojený, ale nezažil to. Jako jediná může být dostatečně šílená, aby do toho se mnou šla. Ty to neuděláš."
Nathalien se usmál. "Přemýšlíš přesně jako tvá matka. Ale Axamite, věř mi, že kdybych si myslel, že je možné se tam vůbec dostat, podpořil bych tě, možná bych tě i doprovodil. Ale možné to zkrátka není."
"Stejně bych rád tu dívku poznal."
"Pochybuji, že ona na tom bude stejně, ale můžeme je zkusit navštívit." Pohlédl na svého syna. "Možná by ti byla dobrou kamarádkou. Bude zcela jistě stejně osamělá jako ty." Seskočil ze stoličky a vydal se směrem, kde stál dům, kde by Irinia měla žít, pokud se nepřestěhovala.
"Proč?"
"Přemýšlej nad tím, co o Irinie víš. Dítě od takové ženy nemůže být bráno jako rovnocenné s ostatními."
"To byla Irinia opravdu tak špatná?"
"Ne," odvětil Nathalien popravdě. "Možná jen zbytečně lehkovážná, ale tvá máma si odmítala připustit, že vůbec může mít nějakou dobrou stránku. Nevěř všemu, co je zapsáno v tom deníku, je to jen Aghatiin pohled na věc. Jestli ji najdeme, můžeš si udělat svůj názor na ni."
Axamit jen přikývl a následoval svého otce. "Jak je to vlastně daleko?"
"Asi tři hodiny cesty pěšky," odvětil Nathalien, který takovou otázku čekal. Opět chvíli mlčeli.
"Tati?" ozval se jeho syn po pár krocích. Čekal další běžnou otázku, o to více ho překvapilo, co Axamita napadlo. "Miloval jsi mámu?"
"Samozřejmě, že jsem jí miloval. Byla to úžasná kamarádka," odvětil. Sám ale věděl, že ta odpověď nestačí.
"To chápu. Ale myslím to tak, jestli pro tebe znamenala i něco dalšího." Nathalien si skousl spodní ret.
"Sám si na to neumím odpovědět."
Větší část cesty probíhala mlčky. Axamitovy myšlenky se pochopitelně točily kolem toho, co se dozvěděl z deníku, a na otázku, kterou položil otci, již skoro zapomněl. Ne tak Nathalien.
"Axamite," oslovil náhle svého syna, který to nečekal a trhl sebou. "Myslím, že jsem ji opravdu miloval, a nejen jako kamarádku. Proč si myslíš, že jsem si nikdy nenašel nikoho jiného?"
Jeho syn se usmál. "Myslím, že ona to cítila stejně."
"To ne," odvětil. "Dobře jsem jí znal. Vím, že by si to nikdy nepřipustila, i kdyby to tak bylo."
"To si také myslím. Ale v tom deníku se o tobě nezmiňovala tak, jak se člověk zmiňuje prostě o nějakém kamarádovi."
"To nic neznamená. Byli jsme hodně dobří přátelé, opravdu dobří."
"Možná," hlesl, ale v hlase mu zazněly pochyby. "Jen jsem chtěl, abys to věděl."
"Ať je to jakkoli, nezáleží na tom." To nebyla tak úplně pravda. I nyní mu na tom více než záleželo. Někdy mu připadalo, jako by zde Aghatia stále byla, jako by se ho znovu snažila přesvědčit o své pravdě, jako by se znovu popichovali s Morganem. A když si už připustil, že je pryč, znovu ho to zasáhlo. Osmnáct let byla dlouhá doba, aby se s tím vyrovnal, ale on to nedokázal. Smrt možná byla přirozená, ale nějakým způsobem cítil, že ona prostě zemřít neměla. Měla nyní být po jeho boku.
"Za jak dlouho tam budeme?" zazněla další otázka.
"Vlastně, stojíme před vesnicí, kde by se měl nacházet Iriniin dům," odvětil Nathalien. Alespoň doufal, že si to pamatuje správně. Řekla mu, kde se stěhuje, dokonce mu to místo i ukázala, ale zdůraznila, že chce mít svůj život a nemá ji navštěvovat, pokud to nebude bezpodmínečně nutné. Až dodnes to respektoval. Vůbec nevěděl, jak zareaguje, když se tam takto objeví. Doufal však, že to pochopí.
Nebylo těžké najít onen dům. Stačilo projít náměstím a zahnout do první ulice, kde se vůbec zahnout dalo. Vesnice ani zde, ve středu, nepůsobila moc bohatým dojmem. Nebylo divu. Vznikla teprve před pár lety, pro lidi, kteří opustili blízkost mlýna. Přesto se zdálo, že zde vládne spokojenost. Ale na jak dlouho? Nathalien zavrtěl hlavou. Zakázal si nad tím přemýšlet.
Nyní si byl alespoň jistý, že našel ten správný dům. Obvykle totiž stavení mívala červené střechy, toto bylo zatím jediné, které ji mělo zelenou. Jinak ovšem vypadalo docela obyčejně. Prostě malý domek z červených cihel, s okny z tmavého dřeva a malými dveřmi. Na ty právě zaklepal, rychle, než si to mohl rozmyslet.
Zanedlouho zaslechl kroky. Věděl, že je to Irinia. Strávili spolu dost času na to, aby to poznal. Když otevřela dveře, Nathalien zjistil, že se příliš nezměnila. Ona ne. Její život rozhodně. Až k němu totiž doléhal dětský křik. Rusovláska na něj udiveně hleděla.
"Kdo to je?" ozval se odněkud z domu mužský hlas.
"Já...já to vyřídím. Pak ti to vysvětlím," křikla Irinia v odpověď. Obrátila se zpět k Nathalienovi. Vyšla před práh a zavřela za sebou dveře.
"Co se stalo?" hlesla.
"Já..." Náhle nevěděl, jak by to měl říct. Axamit byl naštěstí pohotovější. Natáhl k ženě ruku a představil se.
"Jít sem byl můj nápad. Chtěl bych se setkat s vaší dcerou."
"Ráda tě vidím," odvětila Irinia a myslela to zcela upřímně. "Jak vidím, Nathalien nakonec tu výchovu zvládl." Usmála se. "Zvu vás dovnitř."
Axamit by souhlasil, ale Nathalien váhavě zavrtěl hlavou. "Alicia není doma?"
Irinia si povzdechla. "Není doma už dva roky."
"Ona se odstěhovala?"
"Dalo by se to tak říct."
Plavovlasý muž semkl rty. "Mohla bys mluvit jasněji?"
"Pamatuješ si, co znamenalo její jméno, že jo?"
"Jistě. Ztracená."
Irinia si povzdechla. "Spousta lidí má z toho jména strach. Ona to totiž kdysi prozradila jedné své kamarádce, vždyť víš, jaké jsou děti, a ona to všude rozhlásila. Taky řekla, že je nemanželská. Začali se jí pochopitelně stranit."
"To si až moc dobře umím představit," odvětil Nathalien a vzal svého syna kolem ramen. Ten se mu nenápadně vykroutil.
"Problém je v tom," pokračovala Irinia a ztišila hlas. "Že se to týká i mého manžela a dětí, které spolu máme. Báli se jí a zároveň se jí vysmívali. Nesla to skvěle. Ale aniž bych to tušila, klíčila v ní nenávist k lidem."
Nathalien zavřel oči. "Je stále naživu, že ano?"
"Nezabila se, jestli máš na mysli tohle. Ale nic o ní nevím. Nemyslím si ale, že může přežít dlouho."
"Kde je?" zeptal se Axamit. Irinia na něj lítostivě pohlédla.
"Neměl bys ji hledat. Vybrala si život bez lidí."
"Nikdo nemůže žít sám," zašeptal.
"Rozhodně je to pro ní lepší cesta než to, co by jí čekalo místo toho. Já jsem byla jediná, kdo ji měl rád. Vlastně, byla jsem jediná, kdo vůbec respektoval, že je taky člověk. Mrzí mě jenom to, jaké místo si ke svému... životu vybrala."
"Jaké?" zeptal se Axamit znovu.
"Jí nepomůžeš," oznámila mu. "Kromě toho, neměla bych takovou věc vůbec říkat, ale existuje šance, že ti lidi se jejího jména nebojí jenom tak."
"Může to znamenat cokoli, a nutně ne nic negativního," zastal se dívky Nathalien.
"Já vím," odpověděla její matka. "Ale může."
"Také bych rád věděl, kde je," prohlásil Nathalienův otec. Naklonil se k ženě blíže, aby jeho syn neslyšel následující slova. "Axamit je jediný, kdo jí může pomoct. Prochází si něčím dost podobným, i když v mírnější formě."
"To nezabere," odvětila stejným způsobem. Axamit se je snažil odposlouchávat, ale nebyl natolik drzý, aby se přímo zeptal, co říkají. Věděl, že by mu to stejně neřekli, jen by se s Nathalienem pohádal, což nechtěl. Nic jim však nerozuměl. "I kdyby tady nebyla ta nenávist k lidem, Alicia je stejně moc...svá."
"Jako Morgan?"
"Svým způsobem, ale Morgan byl moc hodný na to, aby dokázal někoho fakt nenávidět. Ona je...je prostě jiná." Odtáhla se od něj, než se stihl více vyptávat. "Jestli to vážně chcete vědět, tak žije v Blátivých polích."
"Ale tam se žít nedá!" zděsil se Nathalien. Dobře si pamatoval, jak se tam snažili postavit vesnice, jenže tamější bažiny byly tak nebezpečné a rozlehlé, že se tam prostě nic postavit nedalo. I když je vysušily, znovu se objevily a za pár dní nabyly svého původního vzhledu.
"To mi povídej," hlesla Irinia a oči se jí zvláštně zaleskly. "Ale ona se mě neptala. Prostě to napsala do dopisu na rozloučenou. Než se zeptáš, samozřejmě, že jsem jí tam hledala, ale...nenašla."
"Nechceš to zkusit ještě jednou?" otázal se Nathalien, i když předem znal odpověď.
"Miluju ji. Ale stejně tak miluju i ostatní svoje děti i manžela. Nechci, aby mě ztratili." Jen přikývl. "Vím, že mě neposlechneš, ale nechoď tam. Prosím. I kdybys ji našel, nikam s tebou nepůjde."
"Děkuji za varování," odvětil. Jen zavrtěla hlavou a vrátila se do domu. Axamit se podíval na svého otce.
"Myslel jsem, že ji najít nechceš."
"Nedovolím, aby dopadla takto. Jdeš se mnou?"
Axamit se usmál. "Že váháš."

Karin si hraje na lingvistku II.

5. ledna 2017 v 22:04 | Karin |  Deník šílenkyně
Slíbila jsem vám pokračování toho, jak pokračuji se svou španělštinou, tak ho zde máte. Ne, ještě jsem do toho neztratila nadšení, právě naopak. Slyšela jsem, že by to mělo po pár dnech ochabnout, ale u mě to tak nebylo. Dobře, první den jsem kvůli tomu doslova nemohla ani spát. Ale druhý jsem váhala, což teď rozhodně nedělám. Možná znám i důvod, ale k tomu později.